Únor 2013

Stín dne

25. února 2013 v 10:28 | Mizu-chi |  Příběhy
Noc, stíny, tma, deštivé a zatažené dny, žádní přátelé mezi lidmi ani mezi zvířaty, nahánět strach, i když nic nedělám, jen existuji. To je můj život. Věčnost se toulat nocí a nemoct chodit do školy, bavit se s lidmi, či vidět slunce. Jestli se tomuhle dá říkat život tak takhle žiji už 900 let. Už nechci žít jako stín dne. Jediný kdo mě z tohohle prokletí dokáže vysvobodit, je milující člověk, kterého nikde neseženu. Žádného neznám. Všichni ze mě mají jen strach. Chci ukončit svůj život. Moře mi omývá bosé nohy a já se koukám na obzor, kde se začíná objevovat slunce. Je nádherné. Jeho paprsky mi pomalu olizují špičky prstů, které začínají pálit a následně se rozpadat v černý jemný písek. Na zlaté pláži po mě zůstane jen písek odlišné barvy. Zavřu oči a vnímám jen bolest, která se dostává ke kolenům. Než se přes ně stačí přehoupnout, bolest ustane. Ucítím na sobě hebkou látku. Otevřu oči a setkám se s pohledem ustrašených modrých očí, jako je moře přede mnou. Když uvidí, že jsem v pořádku, usměje se. Slunce už je vysoko na obloze a já sedím ve stínu chlapce, který mě zachránil. Poodstoupí bokem a já musím přivřít víčka, jak se mi do očí opře sluneční svit. Nic se neděje. Žádná bolest se nedostavila. Nevěřila jsem, že se mi to povede, ale našla jsem někoho, kdo mě miluje a udělal ze mě opět normálního člověka s duší a tlukoucím srdcem.

Zimní počasí

25. února 2013 v 10:27 | Mizu-chi |  Příběhy
Všude plno sněhu do toho prší, stmívá se a všude kolem padá mlha. Miluji takovéto počasí. Miluji sezení doma zachumlaná do deky s horkým čajem v ruce ale i chození po venku kdy na sebe nechávám spadat kapky deště, bosýma nohama rozhazuji sníh, rukama rozptyluji mlhu, vítr si pohrává s mými vlasy a já se cítím volná.

Dvě nejkrásnější slova

11. února 2013 v 21:19 | Mizu-chi |  Příběhy
Sleduji tě celé hodiny, dny, týdny, měsíce, roky. Za celou tu dobu, o mě ani pohledem nezavadíš. Nevím, co mám dělat, aby sis mě všinul, jediné co vím je to, že bez tebe nedokážu žít. Už máme po maturitě a naposledy odcházíme z té školy, kde jsme se poprvé setkali, když se po mě ohlédneš. Zůstaneš na mě zírat, jako bys nevěděl, že jsem s tebou celé čtyři roky chodila do třídy. Tvoje modré oči jsou plné smutku, a jako by žádaly o odpuštění. Otočím se a rychle zamířím pryč smířená s tím, že tě uvidím maximálně v televizi, jak slavíš nový úspěch. Pět let poté co jsme se neviděli, mi poštou přijde oznámení na třídní sraz. Když tam týden na to dorazím, nikde nejsi. Zklamaně si sednu a slyším, jak tvůj nejlepší kamarád hlásí, že nedojdeš, protože máš důležité natáčení v Londýně. Spojíš se s námi aspoň přes skype. Díky web kameře tě můžu vidět jinak, než když hraješ podle scénáře. Opět se na mě zahledíš, jako tenkrát kdy sis mě poprvé za čtyři roky všimnul. Ukápnou mi dvě slzy, které tě vyděsí. Vypneš skype a jsi zase pryč. Po čtyřech hodinách, kdy se rozhodnu odejít, vtrhneš do sálu a ráznou chůzí se rozejdeš přímo ke mně. Nejsem schopna pohybu. Dojdeš až ke mně, ukradneš mi můj první polibek a láskyplně přitiskneš k sobě. Začneš se omlouvat, že sis myslel, že tě chci jenom kvůli slávě. Že sis mě nevšímal, protože jsi pokaždé při pohledu na mě ztratil hlavu. Že když ses na mě podíval před pěti lety, utekl ti rozum a všemu tomu nasadíš korunku, když mi oznámíš, že jakmile jsi mě teďka viděl, přivlastnila jsem si tvoje srdce. Ani se mi tomu nechce věřit. Po devíti letech se dočkám těch dvou nejkrásnějších slov, která jsi mohl vypustit z úst "Miluji tě!".

Vánoční duch

11. února 2013 v 21:12 | Mizu |  Oneshot
Tak po dlouhé době něco nového. Tahle povídka mě napadla... vlastně ani nevím jak. Snad se bude líbit :D Je to krátký...

Zemřela jsem před dvouma rokama. Přesně na Vánoce. Žila jsem v dětském domově. Byla jsem nejstarší ale na smrt moc mladá. Bylo mi sotva 19 let. Přes tuhle věkovou hranici se už nepřehoupnu.Vánoce jsou právě dnes. Stejně jako tenkrát padá sníh v krbu hučí oheň na oknech svítí světélka na hřbitově kousek odtud hoří svíčky a děti pobíhají ve velké společenské místnosti. Tichounce našlapuji v čerstvě napadaném sněhu. Vlastně jsem duch. Necítím jemnost sněhu ani pohlazení větru. Teplo ohně šimrání trávy ani mokrost vody. Když nad tím tak přemýšlím tak nejsem duch spíš vzpomínka. Za ty dva roky blednu čím dál tím víc ale nechci si připustit že by na mě děti zapoměly. Na hřbitově svítí všechny svíčky kromě té mé. Vlezu dovnitř a dojdu ke dveřím mého bývalého pokoje. Je prázdný. Jen uschlá kytka a vyhořelá svíčka na stole. Přejdu k vedlejším dveřím který by za normálních okolností byl plný spících dětí nebýt toho že jsou Vánoce a děti neskotačí a nečekají na dárky. Pamatuji si jak jsem je tu uspávala. Měli hrozně rádi když jsem jim zpívala. Dojdu na chodbu vedoucí k místnosti plné lidí. Nechce se mi tam. Sice mě nevidí ale vyvolalo by to ve mě bolest z toho jak se radují a na mě zapomněli. Měla bych být ráda že jejich život jde dál ale někde hluboko ve mě mně to cupuje na kousíčky když vidím že na mě ani nepomyslí. Za sebou zaslechnu krůčky a hlas chlapce kterého jsem do dětského domova dovedla já.
"Proč nejsi ve vnitř s ostatními?"promluví. Zvědavě se otočím. Ani jsem si nevšimla že tu je ještě někdo. Když se ale podívám za sebe nikdo jiný kromě mě a jeho tam není a on na mě upírá svoje zelené oči. To nemůže být pravda. Nemůže mě vidět. Za ty dva roky mě nikdo nezahlédnul ani on.
"S-S-S-Sai s-s-si t-to t-t-ty?"vykoktá ze sebe. Jen mlčky kývnu. Přejde ke mě blíž a natáhne ruku. Dřepnu si k němu a přiblížím k jeho ruce tu svou. Vím že se ho nemůžu dotknout ale alespoň ten dojem. Z očí se mu spustí slzy.
"Co se děje?"zeptám se. Zavře lesklé zelené oči a zavrtí hlavou.
"Nemůžu uvěřit tomu že jsme na tebe zapomněli."zašeptá.
"Všichni ne."
"Jak to můžeš vědět?"vzlykne.
"Vím to. Jsem spíš vzpomínka než duch. Kdyby jste na mě všichni zapomněly nebyla bych tu."
"Ale jsi tak průhledná. Znamená to že na tebe vzpomíná jen málo lidí?" Kývnu. Nic neřekne a odejde do místnosti za ostatními.
"Poslouchejte mě. Měli bychom zahít na hřbitov za Sai. O Vánocích by nikdo neměl být sám ani Sai ne i když už je mrtvá."prohlásí. Děti se uklidní vychovatelky se začnou usmívat a já se začnu zvyditelňovat. Už nejsem průsvitná a cítím se jinak. Líp. Všichni se začnou oblékat. Když vyjdou ven zamíří na hřbitov. Následuji je. Každý na mém hrobě zapálí svíčku. Chvíli tam mlčky stojí než se otočí k odchodu. Neudělají však ani krok a pohledem spočinou na mě.
"Sai."špitne roztřeseně nejmladší dívka. Usměji se. Utvoří kolem mě kroužek a natáhnou ruce že by se mě i dotkly nebýt toho že nemám pevné tělo. Podívám se nahoru na nebe kde z pod mraků vykoukl jasně zářící měsíc v úplňku stejně jako tenkrát. Od této chvíle můžu dál existovat jako vzpomínka duch nebo myšlenka lidí které miluji říkejte si tomu jak chcete